Kunderův valčík lidských osudů

Tak se tvoří příběhy. Tak se tvoří lidské osudy. Tak se tvoří osudové příběhy lidských životů. Většinu času nejdeme za jedním cílem. Jen část z nás je oslepena reflektorem žárlivosti a pro svou zaujatost nehledí kolem sebe. Nemusí se to tak zdát, ale být v objetí jedné touhy či emoce, je opojně jednoduché a člověk se tím může spokojeně týrat donekonečna. Zvolit falešnou vášeň je jako si vybrat modrou pilulku.

Odbočím na chvíli od tématu. Vím, že jsem člověk, který bere nepoučitelně do ruky červenou. Bere jí tak moc, až se předávkuje pravdou. Proklínám se za to. Vím, že tak se žít nedá. Ale upřímně, kdo necítí určitou pýchu a nadřazenost, že přemýšlí? Kdo, navíc podporován okolím, nepohrdá těmi, kdo nehloubají? Ale jen pod povrchem, nevědomky, jinak to nejde… Můžeme se neustále přesvědčovat, protože ruku v ruce s myšlením jdou i vymyšlené hodnoty. Ale podívejme se pravdě do očí. Vezměme do ruky tu chladnou a hladkou červenou. Cítíme se lepší, protože nám jiným způsobem fungují neurony v té divné věci, co máme pod lebkou. V tom květáku, který když zahlédneme v dokumentárním filmu, otřeseme se hnusem a odporem. Dobrou chuť.

Kdybych si měla vybrat nejvýraznější okamžik knihy, byla by to asi interakce mezi Jakubem a Růženou ohledně vstupu Bobše (boxera) do budovy Richmond. Ale během čtení by mě to ani na okamžik nenapadlo. V této situaci jsou vlastně přítomny všechny postavy knihy a společnými silami otočí děj románu úplně jiným – i když zdánlivě nevyhnutelným – směrem.

Pojďme se na situaci podívat zblízka. Růžena je zrovna v bezradné náladě. I když se včera, po procházce s trumpetistou, konečně rozhodla si nechat dítě vzít, její kolegyně ji opět znejistily. Cítila ponížení. Ponížení od Klímy (potažmo od jeho ženy, kvůli které jí tak balamutil), od otce, od Františka, od celých lázní a celého světa. A když je ponížení a malosti příliš, nevyhnutelně z něho vzroste hrdost. To nám autor v knize ukazuje znovu a znovu.

Taková hrdost z ponížení má obrovskou sílu. A poslední kapkou je, že Jakub tuto pýchu přehlédl. Růžena se zatvrdila a zachovala se tak, aby ukázala, že k celé malosti tohoto světa patří a je na to hrdá. Že pohrdá těmi, kdo mají ve svém životě jen velikost. Kdo to má – z jejího pohledu – jednoduché, poněvadž je součástí toho neznámého vesmíru mimo lázně.

Ale Jakub to také neměl lehké. Pro něho měla situace zase jinou konotaci; opět ovlivněnou vlastním příběhem a rozpoložením. Jeho nálada byla skvělá. Užíval si klid malosti, jež je malebná, pokud nejste její součástí. Potěšilo ho shledání s doktorem Škrétou a Olgou. O to více ho vyvede z míry podivný výjev v parku a automaticky projektuje svůj osud do Bobše, toulavého boxera. Sám byl pronásledovaný, ortel nad ním vyřkl jeho přítel, Olgin otec (zde vidíme paralelu s Rudolfem Slánským). Cestu mu však zastoupí Růžena. 

V té chvíli se odehraje tolik věcí, že to není možné popsat. Tím spíš, že všechny byly koncentrovány do vteřiny v myslích dvou lidí. Každý došel k náhlé nahé nenávisti svou cestou, ale potkali se na vrcholu. A právě toto setkání dvou těl, dvou myslí, dvou osudů a jedné nenávisti ovlivnila život obou dvou nadosmrti. A to i přes to, že Jakub zamířil klidně do svého pokoje, a i Růžena se vydala svou cestou bez většího rozrušení.

Pozn. autora: Víte, co je paradoxní? Že si byli tak strašně podobní. Nesnáším, když toto někdo říká. Protože najděte dva lidi, kteří jsou si více či méně podobní než všichni ostatní navzájem. Jsme beztvarý růžový slimáci, kterým dají geny různou barvu vlasů a výchova jiné iluze (to, co směšně nazýváme hodnotami). Kdyby se Růžena narodila se stejnými geny jako Jakub, do stejné rodiny a prožila by přesně ty stejné situace, byla by snad jiná? Dívala by se sama na sebe jinak? A Jakub? Jak by se díval na toho muže, pašujícího boxera do Richmondu, kdyby byl Růženou? A co kdyby oba byli trumpetisté? Je to zkrátka úplně jedno. Nazýváme se jmény, abychom od sebe rozlišil všechny ty masky a rekvizity růžových beztvarých slimáků.

Jak může autor popsat tak přesně pocity a události běžných situací? Jak to, že je text tak uvěřitelný? Je to – podle mého mínění – mrazivě jednoduché. V každém okamžiku námi projde tisíce pocitů, závěrů, myšlenkových pochodů a vztahových propojení. Ale my si to neuvědomujeme. Protože by nám praskla hlava a měli bychom květákový krém. Všímat si, co se v nás děje, je myslím jediný způsob, jak napsat dobrý román. Jak můžeme psát o situacích či pocitech, které jsme nezažili? Jak budovat charaktery postav? 

Abych byla upřímná, myslím, že dobrý román může napsat mnoho z nás. Schopnost skládat za sebe úhledně slova je jen maličkost. Co nám tedy brání? Nejsme ochotni pozorovat sami sebe. Nejsme schopni upřímně reflektovat své pocity. Zavíráme oči, protože se bojíme, co uvidíme. Bojíme se, že se nám za cenu pravdy zhroutí všechny naše iluze a předávkujeme se poté červenými pilulkami. Proto žijeme tak male a letmo.

Anna Kozáková